Paragrafy o manželce: Co skutečně říká zákon o právech žen

Historie právního ustanovení o manželce

Právní ustanovení týkající se manželky má v českém právním systému dlouhou a komplexní historii. První zmínky o právním postavení manželky lze nalézt již v období první republiky, kdy byl v roce 1919 přijat zákon č. 252/1919 Sb., který poprvé významně upravoval postavení ženy v manželství. Zásadní změnou bylo zrušení tzv. manželské poslušnosti, kdy žena již nemusela bezpodmínečně následovat svého manžela do jeho bydliště.

V období socialismu došlo k významným změnám v právním postavení manželky, především zákonem o právu rodinném z roku 1949. Tento zákon stanovil rovnoprávné postavení manželů a zavedl princip společného jmění manželů. Následně byl v roce 1963 přijat zákon o rodině, který dále rozvíjel tuto koncepci a upevňoval právní postavení manželky v československém právním řádu.

Významným milníkem bylo zavedení daňového zvýhodnění na manželku v roce 1993, kdy vznikla samostatná Česká republika. Toto ustanovení umožňovalo uplatnit slevu na dani pro manželku s nízkými nebo žádnými příjmy. Původní částka byla stanovena na 12 000 Kč ročně a postupně se zvyšovala až na současných 24 840 Kč. Podmínkou pro uplatnění této slevy bylo, aby vlastní příjem manželky nepřesáhl zákonem stanovený limit.

V průběhu let docházelo k různým úpravám a zpřesňováním podmínek pro uplatnění této slevy. Například v roce 2008 došlo k významnému navýšení částky a také k upřesnění, které příjmy se do limitu započítávají a které nikoliv. Do vlastního příjmu manželky se nezapočítávaly dávky státní sociální podpory, dávky pomoci v hmotné nouzi, příspěvek na péči a další sociální dávky.

Reforma daňového systému v roce 2021 přinesla další významné změny v ustanovení o manželce. Došlo k úpravě výpočtu daňového základu a způsobu uplatňování slevy. Nově se sleva na manželku začala vztahovat i na registrované partnery, což představovalo významný krok k modernizaci a větší inkluzi v daňovém systému.

V současné době je právní ustanovení o manželce součástí širšího systému daňových úlev a sociální podpory rodin. Jeho význam spočívá především v podpoře rodin, kde jeden z manželů má výrazně nižší příjmy, například z důvodu péče o děti nebo jiné členy domácnosti. Toto ustanovení tak představuje důležitý nástroj rodinné politiky státu a podpory tradičního modelu rodiny, kdy jeden z manželů může zůstat v domácnosti nebo pracovat na částečný úvazek.

Historický vývoj tohoto právního ustanovení odráží postupnou proměnu společnosti a její hodnot, od patriarchálního uspořádání první republiky až po současné moderní pojetí rovnoprávnosti v manželství. Zároveň však zachovává prvky podpory tradiční rodiny a uznání významu péče o domácnost jako plnohodnotné činnosti.

Definice paragrafu v občanském zákoníku

V českém právním řádu, konkrétně v občanském zákoníku, nenajdeme přímo termín paragraf na manželku, přestože se tento výraz běžně používá v hovorové řeči. Právní úprava vztahující se k manželství a vzájemným právům a povinnostem manželů je obsažena především v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to zejména v části druhé, která se věnuje rodinnému právu. Manželské právo definuje vzájemné postavení manželů, jejich práva a povinnosti, majetkové vztahy a další aspekty společného soužití.

Klíčovým ustanovením je § 687 občanského zákoníku, který stanoví, že manželé mají rovné povinnosti a rovná práva. Jsou povinni žít spolu, být si věrni, vzájemně respektovat svoji důstojnost, podporovat se, udržovat rodinné společenství, vytvářet zdravé rodinné prostředí a společně pečovat o děti. Tento paragraf představuje základní rámec manželského soužití a definuje hlavní principy, na kterých je manželství založeno.

Významnou součástí právní úpravy je také ustanovení o vzájemné vyživovací povinnosti manželů. Manželé jsou povinni přispívat na potřeby rodiny a rodinné domácnosti podle svých osobních a majetkových poměrů tak, aby životní úroveň všech členů rodiny byla zásadně srovnatelná. Toto ustanovení je často označováno jako paragraf na manželku, přestože se vztahuje na oba manžele bez rozdílu pohlaví.

Občanský zákoník dále upravuje majetkové vztahy mezi manželi, především institut společného jmění manželů. Ten zahrnuje vše, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů. Součástí společného jmění jsou zejména příjmy obou manželů z pracovní činnosti, příjmy z podnikání, výnosy z majetku ve společném jmění i výnosy z výlučného majetku každého z manželů.

Zákon pamatuje i na situace, kdy jeden z manželů neplní své povinnosti. V takovém případě může druhý manžel požádat soud o úpravu poměrů, včetně stanovení vyživovací povinnosti. Soud při rozhodování přihlíží k péči o rodinnou domácnost, k péči o děti a k míře, jakou každý z manželů přispívá k uspokojování potřeb rodiny.

Důležitou součástí právní úpravy je také ochrana proti domácímu násilí, kdy zákon umožňuje vykázání násilné osoby ze společného obydlí a stanoví další ochranná opatření. Manželé mají také právo na informace o příjmech, stavu jmění a současných i uvažovaných pracovních, studijních a podobných činnostech druhého manžela. Tato vzájemná informační povinnost je základem pro fungující manželské soužití a správu společného jmění.

Manželka není majetek, ale rovnocenný partner, kterého je třeba respektovat a ctít. Bez vzájemné úcty a porozumění se i ten nejlepší paragraf stává bezcenným kusem papíru.

Radmila Horáková

Práva a povinnosti manželky podle zákona

V českém právním řádu jsou práva a povinnosti manželky zakotveny především v občanském zákoníku, který stanovuje základní právní rámec manželského soužití. Manželka má stejná práva a povinnosti jako manžel, což vychází ze zásady rovnosti manželů. Mezi základní práva manželky patří právo na důstojné zacházení a vzájemnou úctu v manželství. Manželka má právo rozhodovat o záležitostech rodiny společně s manželem, včetně výběru bydliště, způsobu života a hospodaření s majetkem.

V oblasti majetkových práv má manželka nárok na spravedlivé rozdělení společného jmění manželů, které vzniká uzavřením manželství. Do společného jmění spadá vše, co manželé nabyli během trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem. Manželka má právo spolurozhodovat o nakládání se společným majetkem a její souhlas je vyžadován při významných majetkových rozhodnutích.

Z hlediska osobních práv má manželka právo na zachování své důstojnosti, ochranu soukromí a osobní svobody. Může si zvolit, zda přijme příjmení manžela nebo si ponechá své původní příjmení. V případě narození dětí má právo spolurozhodovat o jejich výchově a vzdělání. Manželka má také právo na informace o příjmech, stavu majetku a pracovních aktivitách manžela.

Mezi povinnosti manželky patří vzájemná pomoc a podpora v manželství, věrnost a vytváření zdravého rodinného prostředí. Je povinna přispívat na potřeby rodiny a domácnosti podle svých možností a schopností. V případě, že manželka pečuje o děti nebo domácnost, je tato činnost považována za plnohodnotný příspěvek k fungování rodiny.

Zákon také upravuje práva manželky v případě rozvodu. Má právo na spravedlivé vypořádání společného jmění a v odůvodněných případech může požadovat výživné. Pokud se manželka během manželství starala převážně o děti a domácnost, má nárok na přiměřené zajištění své existence po rozvodu.

V oblasti sociálního zabezpečení má manželka nárok na vdovský důchod v případě úmrtí manžela, pokud jsou splněny zákonné podmínky. Může také čerpat různé sociální dávky související s péčí o děti nebo domácnost. V případě nemoci nebo úrazu manžela má právo na informace o jeho zdravotním stavu a může se podílet na rozhodování o léčbě.

Právní řád také chrání manželku před domácím násilím a poskytuje jí možnost využít institutu vykázání násilné osoby ze společného obydlí. V případě ohrožení může požádat o vydání předběžného opatření, které zajistí její bezpečnost a ochranu. Manželka má také právo obrátit se na soud v případě porušování jejích práv nebo neplnění povinností ze strany manžela.

Majetkové vztahy mezi manželi

Majetkové vztahy mezi manželi představují komplexní právní oblast, která je upravena především v občanském zákoníku. Společné jmění manželů (SJM) vzniká automaticky uzavřením manželství a zahrnuje veškerý majetek a závazky, které manželé nabyli během trvání manželství. Výjimku tvoří majetek získaný dědictvím, darem nebo majetek sloužící osobní potřebě jednoho z manželů.

Paragraf na manželku	Daňová sleva 2023	Daňová sleva 2024
Základní roční částka	24 840 Kč	30 000 Kč
Měsíční sleva	2 070 Kč	2 500 Kč
Minimální příjem manželky	68 000 Kč	68 000 Kč

V rámci majetkových vztahů je důležité zmínit, že manželé mají právo hospodařit se společným majetkem společně a nerozdílně. To znamená, že každý z manželů může činit běžné právní úkony týkající se společného jmění. Pro významější rozhodnutí, jako je například prodej nemovitosti nebo uzavření úvěrové smlouvy, je však nutný souhlas obou manželů.

Manželé mohou své majetkové vztahy upravit odlišně od zákonného režimu prostřednictvím předmanželské smlouvy nebo smlouvy o modifikaci společného jmění manželů. Tyto smlouvy musí mít formu notářského zápisu a lze jimi rozšířit nebo zúžit rozsah společného jmění, případně vyhradit vznik společného jmění ke dni zániku manželství.

Významnou součástí majetkových vztahů je také ochrana třetích osob. Věřitelé mohou při vymáhání pohledávek vzniklých za trvání manželství postihnout majetek ve společném jmění, a to i v případě, že závazek převzal pouze jeden z manželů. To platí i pro dluhy vzniklé před uzavřením manželství, pokud byly použity ve prospěch společné domácnosti.

V případě zániku manželství dochází k vypořádání společného jmění, které může proběhnout dohodou manželů, soudním rozhodnutím nebo ze zákona. Při vypořádání se přihlíží k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu a jak se zasloužil o nabytí a udržení společného jmění. Důležitým aspektem je také péče o děti a obstarávání společné domácnosti.

Zákon pamatuje i na situace, kdy jeden z manželů začne podnikat. Pro použití majetku ve společném jmění k podnikání je potřeba souhlas druhého manžela, pokud hodnota tohoto majetku přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů. Tento souhlas je vyžadován při prvním použití majetku k podnikání.

V současné době je stále častější, že manželé volí modifikaci zákonného režimu společného jmění, aby lépe odpovídal jejich potřebám a představám o správě majetku. Tato úprava může zahrnovat například oddělení majetků, stanovení specifických pravidel pro nakládání s určitými částmi majetku nebo vymezení, které příjmy budou spadat do společného jmění a které zůstanou ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů.

Vyživovací povinnost vůči manželce

Vyživovací povinnost mezi manželi je zakotvena v občanském zákoníku, konkrétně v § 697, který stanovuje, že manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Tato povinnost má přednost před vyživovací povinností dětí vůči rodičům a vzniká uzavřením manželství. Vyživovací povinnost vůči manželce není závislá na tom, zda manželé žijí ve společné domácnosti, ale trvá po celou dobu existence manželství.

Rozsah vyživovací povinnosti se určuje s přihlédnutím k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem obou manželů. Důležitým faktorem je také péče o společnou domácnost a děti. Pokud jeden z manželů bez vážného důvodu opustí společnou domácnost a odmítá se vrátit, může druhý manžel požadovat, aby soud určil rozsah vyživovací povinnosti, případně aby ji zcela zrušil.

V případě rozvodu manželství může soud přiznat bývalému manželovi, který není schopen se sám živit, právo na výživné v přiměřeném rozsahu. Toto právo trvá nejdéle po dobu tří let od rozvodu, pokud se manželé nedohodnou jinak nebo pokud soud z důležitých důvodů tuto dobu neprodlouží. Výživné rozvedeného manžela může být přiznáno maximálně v rozsahu přiměřeného výživného.

Při stanovení výše výživného soud přihlíží k věku manželky, jejímu zdravotnímu stavu, péči o děti z manželství, možnostem uplatnění na trhu práce a délce trvání manželství. Významnou roli hraje také skutečnost, zda se manželka podílela během manželství na péči o rodinu a domácnost, což mohlo omezit její pracovní příležitosti a kariérní růst.

Vyživovací povinnost zaniká smrtí oprávněného nebo povinného, uzavřením nového manželství oprávněného nebo rozhodnutím soudu. Soud může vyživovací povinnost zrušit nebo změnit, pokud se podstatně změní poměry. Mezi takové změny patří například získání zaměstnání, dědictví nebo jiný příjem, který umožňuje samostatné zajištění životních potřeb.

V praxi se často setkáváme s případy, kdy manžel odmítá plnit vyživovací povinnost dobrovolně. V takovém případě se může oprávněný manžel obrátit na soud s návrhem na určení výživného. Neplnění vyživovací povinnosti může být kvalifikováno jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku. Za tento trestný čin hrozí trest odnětí svobody až na dvě léta. Výživné lze vymáhat i exekučně, přičemž dlužné výživné se promlčuje v desetileté promlčecí lhůtě.

Ochrana manželky při domácím násilí

V případě domácího násilí má manželka několik zákonných možností, jak se bránit proti násilnému chování ze strany manžela. Základním právním nástrojem je § 751 občanského zákoníku, který umožňuje soudu omezit nebo vyloučit právo manžela bydlet v domě či bytě, ve kterém se nachází rodinná domácnost. Toto opatření může být uloženo až na dobu šesti měsíců, přičemž soud přihlíží k závažnosti jednání a oprávněným zájmům obou manželů.

Manželka může také využít institut vykázání násilné osoby, který je upraven v zákoně o Policii České republiky. Policisté mohou násilnou osobu vykázat z bytu či domu na dobu 10 dnů, během kterých má ohrožená manželka možnost podat návrh k soudu na vydání předběžného opatření. Toto předběžné opatření může následně prodloužit ochranu až na jeden rok.

Trestněprávní ochrana manželky je zakotvena především v ustanoveních trestního zákoníku, konkrétně v § 199, který postihuje týrání osoby žijící ve společném obydlí. Za takové jednání hrozí pachateli trest odnětí svobody až na čtyři léta, v závažnějších případech až na osm let. Důležité je, že trestní stíhání lze zahájit i bez souhlasu poškozené manželky, což je významné zejména v případech, kdy se oběť bojí podat trestní oznámení.

V rámci občanskoprávní ochrany může manželka požádat soud o vydání předběžného opatření podle § 405 zákona o zvláštních řízeních soudních. Soud může nařídit, aby násilná osoba dočasně opustila společné obydlí a jeho bezprostřední okolí, zdržela se setkávání s obětí a navazování kontaktů s ní. Toto opatření trvá jeden měsíc od jeho vykonatelnosti, přičemž může být na návrh prodlouženo.

Manželka má také právo obrátit se na intervenční centra, která poskytují bezplatnou pomoc obětem domácího násilí. Tato centra nabízejí sociálně-právní poradenství, psychologickou podporu a pomoc při vypracování návrhů k soudu. Významnou roli hraje také zákon o obětech trestných činů, který garantuje obětem domácího násilí právo na odbornou pomoc, včetně právní pomoci poskytované bezplatně za stanovených podmínek.

V případě akutního ohrožení může manželka využít azylových domů pro ženy - oběti domácího násilí, kde najde bezpečné útočiště a komplexní podporu. Tyto specializované instituce poskytují kromě ubytování také psychologickou pomoc, právní poradenství a asistenci při jednání s úřady. Důležitým aspektem ochrany je také možnost utajení pobytu ohrožené osoby, kdy její adresa není sdělována ani státním orgánům.

Právní postavení manželky při rozvodu

V případě rozvodu manželství se právní postavení manželky řídí především zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Manželka má během rozvodového řízení i po něm řadu zákonných práv a nároků, které jí poskytují právní ochranu. Základním právem je nárok na výživné rozvedeného manžela, pokud není schopna se sama živit. Toto právo je zakotveno v § 760 občanského zákoníku a trvá zpravidla po dobu přiměřenou okolnostem, nejdéle však 3 roky od rozvodu.

Významným aspektem je také vypořádání společného jmění manželů, které musí proběhnout nejpozději do 3 let od právní moci rozsudku o rozvodu. Manželka má nárok na spravedlivý podíl ze společného majetku, přičemž zákon presumuje rovný podíl obou manželů. Při určování podílů se přihlíží k potřebám nezaopatřených dětí, k péči o rodinu a k zásluze o nabytí a udržení společného jmění.

V případě, že manželka pečuje o nezletilé děti, má právo na stanovení výživného pro tyto děti. Výše výživného se určuje s ohledem na odůvodněné potřeby dítěte a majetkové poměry obou rodičů. Manželka může také požádat soud o úpravu poměrů k nezletilým dětem před rozvodem, včetně určení, komu budou děti svěřeny do péče.

Důležitým právem manželky je možnost požadovat při rozvodu přiměřené výživné, pokud se ocitla v tíživé sociální situaci. Toto právo je podmíněno tím, že rozvrat manželství nebyl způsoben převážně její vinou. Výživné může být stanoveno až do výše, která zajistí v zásadě stejnou životní úroveň obou rozvedených manželů.

Manželka má také právo na zachování příjmení, které získala uzavřením manželství, případně může do šesti měsíců po rozvodu oznámit matričnímu úřadu, že přijímá zpět své dřívější příjmení. V oblasti bydlení má manželka právo na ochranu před ztrátou bydlení, zejména pokud pečuje o nezletilé děti. Soud může rozhodnout o jejím výlučném právu bydlení v dosavadním bytě či domě.

Významnou roli hraje také ochrana manželky před domácím násilím. Zákon umožňuje požádat o vydání předběžného opatření, kterým lze násilnou osobu vykázat ze společného obydlí. Tato ochrana trvá jeden měsíc s možností prodloužení. Manželka má také právo na náhradu nemajetkové újmy, pokud jí byla způsobena druhým manželem.

V pracovněprávní oblasti má manželka nárok na zvláštní ochranu během těhotenství a mateřství, včetně práva na mateřskou dovolenou a rodičovský příspěvek. Tyto nároky zůstávají zachovány i po rozvodu manželství. Důležité je také právo na informace o zdravotním stavu společných dětí a právo podílet se na důležitých rozhodnutích týkajících se jejich výchovy a vzdělávání.

Změny v právech manželky po roce 1989

Po sametové revoluci v roce 1989 došlo k významným změnám v právním postavení manželky v České republice. Zásadní transformace společnosti přinesla i nový pohled na rovnoprávnost v manželství, který se výrazně lišil od předchozího socialistického pojetí. Původní zákon o rodině z roku 1963 byl postupně novelizován tak, aby lépe odrážel moderní principy rovnosti mezi manželi.

V devadesátých letech došlo k posílení majetkových práv manželky, především v oblasti společného jmění manželů, které nahradilo dřívější bezpodílové spoluvlastnictví. Manželka získala větší kontrolu nad společným majetkem a právo spolupodílet se na všech důležitých rozhodnutích týkajících se rodiny. Významnou změnou bylo také zavedení možnosti předmanželských smluv, které umožnily budoucím manželům upravit své majetkové vztahy podle vlastních představ.

Důležitou oblastí změn se stala ochrana manželky před domácím násilím. V roce 2007 vstoupil v platnost zákon umožňující vykázání násilné osoby ze společného obydlí, což představovalo významný posun v ochraně práv ohrožených manželek. Manželka získala také silnější postavení v případě rozvodu, včetně práva na výživné, pokud není schopna se sama živit, a to i po delší době od rozvodu.

Reforma občanského zákoníku v roce 2014 přinesla další významné změny. Posílila se autonomie manželky v rozhodování o vlastním profesním životě, kdy souhlas manžela již není vyžadován pro její podnikatelské aktivity. Zákon také lépe definoval vzájemná práva a povinnosti manželů, včetně povinnosti vzájemné podpory a respektu.

V oblasti sociálního zabezpečení došlo k úpravám, které reflektovaly nové společenské podmínky. Manželka získala nárok na vdovský důchod za spravedlivějších podmínek, přičemž se zohlednila i její péče o děti a domácnost během manželství. Významnou změnou bylo také zavedení možnosti střídavé péče o děti po rozvodu, což ovlivnilo tradiční pojetí role matky jako primárního pečovatele.

Současná právní úprava klade důraz na rovnoprávnost obou manželů při rozhodování o záležitostech rodiny. Manželka má právo na informace o příjmech a stavu jmění druhého manžela, právo spolurozhodovat o způsobu života rodiny a výchově dětí. Důležitým aspektem je také ochrana práv manželky v případě zadlužení rodiny, kdy není automaticky odpovědná za závazky vzniklé jednáním manžela bez jejího vědomí.

Moderní české právo tak reflektuje evropské trendy v oblasti rodinného práva a směřuje k větší ochraně práv všech členů rodiny, přičemž zvláštní pozornost věnuje ochraně ekonomicky slabšího partnera, kterým často bývá právě manželka. Tyto změny představují významný posun od původního pojetí manželství jako patriarchální instituce k modernímu konceptu založenému na rovnosti a vzájemném respektu partnerů.

Srovnání s právní úpravou v EU

V rámci Evropské unie existují značné rozdíly v přístupu k daňovým úlevám na manželku či manžela. Česká právní úprava slevy na manželku je v kontextu EU poměrně specifická, neboť poskytuje relativně vysokou částku odpočtu při splnění stanovených podmínek. Zatímco v České republice lze uplatnit slevu na manželku až do výše 24 840 Kč ročně, většina zemí EU uplatňuje odlišné systémy daňových zvýhodnění pro rodiny.

Například v Německu existuje systém tzv. společného zdanění manželů (Ehegattensplitting), kde se příjmy obou manželů sčítají a následně se rozdělí na polovinu, což může vést k významným daňovým úsporám zejména v případech, kdy jeden z manželů vydělává výrazně více než druhý. Francouzský systém je založen na podobném principu, ale zohledňuje i počet vyživovaných osob v domácnosti prostřednictvím koeficientů.

Ve Slovenské republice, která má historicky nejpodobnější daňový systém, byla sleva na manželku v roce 2013 zrušena a nahrazena jinými formami podpory rodin. Rakouský systém nabízí různé formy daňových odpočtů pro rodiny, včetně odpočtu na manželku s nízkými příjmy, ale výše těchto odpočtů je proporcionálně nižší než v České republice.

Polský daňový systém umožňuje společné zdanění manželů, podobně jako v Německu, což může být v některých případech výhodnější než český systém slevy na manželku. V Belgii existuje systém, který automaticky přiznává dodatečné daňové zvýhodnění partnerovi s nižším příjmem, což je koncepčně podobné české úpravě, ale administrativně jednodušší.

Severské země jako Švédsko a Dánsko obecně neaplikují speciální daňové úlevy pro manželské páry, jelikož jejich daňové systémy jsou založeny na striktně individuálním přístupu. Tento trend se postupně prosazuje i v dalších zemích EU, kde se klade důraz na individuální zdanění a podporu aktivní participace obou partnerů na pracovním trhu.

V kontextu harmonizace daňových systémů v EU je česká úprava slevy na manželku často diskutována jako potenciálně problematická z hlediska rovnosti pohlaví, neboť statisticky častěji využívají tuto slevu muži na své manželky. Evropská komise dlouhodobě podporuje daňové systémy, které jsou genderově neutrální a podporují zapojení obou partnerů do pracovního procesu. Přesto zatím neexistuje jednotný evropský přístup k této problematice a členské státy si zachovávají značnou autonomii v nastavení svých daňových systémů.

Současný trend v EU směřuje k postupnému opouštění tradičních modelů daňové podpory jednoho živitele rodiny ve prospěch systémů, které motivují k ekonomické aktivitě obou partnerů. Česká republika tak může v budoucnu čelit tlaku na reformu současného systému slevy na manželku ve prospěch modernějších forem podpory rodin.

Aktuální trendy v manželském právu

V současné době procházejí manželské právní vztahy významnými změnami, které reflektují moderní společenské trendy a potřeby. Český právní řád upravuje manželské právo především v občanském zákoníku, konkrétně v zákoně č. 89/2012 Sb., kde jsou definovány základní práva a povinnosti manželů. Významnou součástí těchto ustanovení je vzájemná vyživovací povinnost mezi manželi, která přetrvává i po případném rozvodu manželství.

Současná právní úprava klade důraz na rovnoprávné postavení obou manželů, což představuje významný posun od historického pojetí, kdy byla žena často v podřízeném postavení. Manželé mají nyní stejná práva a povinnosti, včetně rozhodování o záležitostech rodiny a správě společného jmění. Tento trend se projevuje i v oblasti majetkového práva, kde došlo k posílení ochrany ekonomicky slabšího partnera.

V praxi se stále častěji setkáváme s předmanželskými smlouvami, které upravují majetkové vztahy mezi budoucími manželi. Tyto smlouvy mohou modifikovat zákonný režim společného jmění manželů a stanovit specifická pravidla pro případný rozvod. Významným trendem je také rostoucí důraz na ochranu práv nezletilých dětí v kontextu manželského práva, zejména při řešení rozvodových situací.

Moderní manželské právo reaguje také na nové formy soužití a změny v rodinných vztazích. Důležitým aspektem je úprava bydlení manželů, kde zákon poskytuje ochranu proti svévolnému jednání jednoho z manželů ve vztahu k společnému bydlení. Právní úprava pamatuje i na situace domácího násilí, kdy je možné nařídit vykázání násilného partnera ze společné domácnosti.

V oblasti rozvodového práva se prosazuje trend směřující k mimosoudnímu řešení sporů, především prostřednictvím mediace. Mediace představuje efektivní nástroj pro řešení konfliktů mezi manželi a může významně přispět k dosažení dohody o úpravě poměrů po rozvodu. Současně se klade důraz na zachování důstojnosti obou stran a minimalizaci negativních dopadů rozvodu na děti.

Významnou změnou prochází také institut výživného mezi manželi po rozvodu. Soudy při jeho stanovení zohledňují nejen majetkové poměry obou stran, ale také jejich reálné možnosti uplatnění na trhu práce a péči o společné děti. Důležitým faktorem je také doba trvání manželství a míra, jakou se každý z manželů podílel na péči o rodinu a domácnost.

V neposlední řadě se projevuje trend větší flexibility při úpravě majetkových vztahů mezi manželi. Manželé mají širší možnosti modifikace společného jmění a mohou lépe přizpůsobit majetkový režim svým individuálním potřebám a představám. Tato flexibilita však musí být vyvážena ochranou práv třetích osob a zajištěním právní jistoty.