Filmové kvízy: Jak dobře znáte zlatý fond české kinematografie?

Nejslavnější české filmy všech dob

České kinematografii vévodí několik snímků, které se nám všem vryly do srdcí a staly se součástí naší kulturní DNA. Kolja, ten dojemný příběh o vztahu mezi českým muzikantem a malým ruským klukem, nám ukázal, že láska nezná hranic. Vždyť kdo by si nevzpomněl na ty nezapomenutelné scény, kdy malý Kolja postupně roztává srdce starého mládence?

Pelíšky - to je jako nahlédnout do vlastní rodinné kroniky. Každý v nich najde kousek své rodiny, ať už je to tatínek puntičkář nebo maminka snažící se udržet rodinu pohromadě. A ty hlášky! Ty jsi tak inteligentní, že to bolí - kolikrát jsme to sami použili?

Tři oříšky pro Popelku se staly naší vánoční tradicí stejně jako kapr a bramborový salát. Libuška Šafránková na tom zasněženém koni - to je prostě kouzlo, které funguje už desítky let, a fungovat nepřestane.

Vesničko má středisková nám připomíná, že i v té nejmenší vesnici se odehrávají velké příběhy. Kdo by nemiloval tu dvojici Pávek-Otík? Vždyť to je učebnice života na českém venkově.

Obecná škola - tady každý z nás potkal svého Igora Hnízda. Učitele, který nám možná nahnal strach, ale hlavně nás něco naučil o životě. A ta atmosféra poválečných let? Jako když listujete starým rodinným albem.

Postřižiny voní pivem a létem, Maryška s vlajícími vlasy na komíně pivovaru je symbolem svobody a radosti ze života. Kdo by nechtěl aspoň na chvíli žít v tom hrabalovském světě plném poezie všedního dne?

S tebou mě baví svět je jako rodinné album plné vtipných momentů. Tři tátové s dětmi na horách - to je přece situace, kterou zná každý rodič. Já nechci malýho Vaška! - kdo by si nevzpomněl?

Markéta Lazarová nám ukázala, že i český film může být světový. Je to jako obrazová báseň, která vypráví o lásce, víře a lidské síle v dobách, kdy přežít znamenalo umění.

Tyhle filmy nejsou jen záznamy na pásce - jsou to naše vzpomínky, emoce a příběhy, které si předáváme z generace na generaci. Jsou součástí toho, kdo jsme, a připomínají nám, odkud jsme přišli.

Známí čeští režiséři a jejich díla

České kinematografii vévodí skutečné legendy, které nám daly nezapomenutelné filmové zážitky. Miloš Forman, kluk z malého města, dobyl svět a ukázal, že i z české kotliny lze dosáhnout na hollywoodské výšiny. Kdo by neznal jeho Hoří, má panenko nebo oscarového Amadea?

Jiří Menzel nám přiblížil Hrabalův svět s takovou lehkostí a půvabem, že jeho Ostře sledované vlaky baví diváky dodnes. Ten jeho typický jemný humor a laskavý pohled na svět prostě nejde napodobit.

Když mluvíme o odvážných průkopnících, Věra Chytilová byla rebel každým coulem. Její Sedmikrásky způsobily poprask, který by dnes už těžko někdo chápal. Ale právě proto ji milujeme - nebála se jít proti proudu.

Karel Zeman byl kouzelník filmového plátna. Jeho triky a fantazie předběhly dobu o několik desetiletí. Vždyť Vynález zkázy dodnes bere dech i zahraničním filmařům.

Jan Svěrák dokazuje, že kvalitní česká filmařina žije i dnes. S Koljou ukázal světu, že umíme vyprávět příběhy, které chytnou za srdce diváky kdekoli na planetě.

František Vláčil byl básník kamery. Jeho Marketa Lazarová není jen film - je to vizuální symfonie. Každý záběr komponoval jako mistrovské plátno.

Otakar Vávra byl filmový maraton běžec. Půl století točil jeden film za druhým, a přitom nikdy neslevil ze své preciznosti. Jeho historická trilogie o husitství zůstává monumentálním dílem.

Juraj Herz nám ukázal, že i hrůza může být krásná. Jeho Spalovač mrtvol je mistrovskou ukázkou toho, jak spojit děs s černým humorem tak, že vám z toho běhá mráz po zádech ještě dlouho po projekci.

Filmové hlášky z českých komedií

České filmové komedie jsou skutečným pokladem naší kultury. Pelíšky nám daly hlášky, které používáme prakticky denně - kdo by neznal to kouzelné These are golden Czech hands nebo Ty jsi tak strašně nešťastnej člověk? Však to znáte, když se něco podaří po domácku opravit, hned se ozve někdo s tou zlatou českou ručičkou.

Slunce, seno, jahody a nezapomenutelná Helena Růžičková - její Když už jsme u těch vajec, tak bych si dala volský oko se stalo součástí našich běžných konverzací. A co teprve to její To je dost, že jdete, my už čekáme jak sůl v moři? Však to známe, když na někoho netrpělivě čekáme.

S tebou mě baví svět nám přinesl perly jako Já jsem tak šťastná, že jsem tak šťastná nebo nezapomenutelné Prášky, prášky, každý den... od Júliuse Satinského. A kdo by neznal tu scénu s mytím? Jak je to dlouho, co jste se nemyli? - Ve středu.

Marečku, podejte mi pero! a jeho Hliník se odstěhoval do Humpolce používáme, kdykoli chceme něco elegantně zamluvit. A když se něco nedaří? Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným sedne jak ulité.

Vesničko má středisková nás naučila, že Otík je dobytek a že někdy prostě musíme někoho postavit do latě. A když už jsme u těch zvířat - To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou z Chalupářů, to je přece klasika!

Tyhle hlášky nejsou jen prázdná slova - jsou součástí našeho kulturního dědictví, našeho každodenního života. Vždyť kolikrát denně nějakou použijeme, aniž bychom si to uvědomili? Jsou jako starý dobrý přítel, který vždycky ví, co říct.

České pohádky a jejich hlavní postavy

České pohádky jsou pokladnicí naší kultury a tvoří most mezi generacemi. Kdo by neznal Princeznu se zlatou hvězdou? Marie Kyselková v roli princezny Lady nám ukázala, že i v myším kožíšku může být člověk královskou osobností. Však to známe - někdy musíme skrýt své pravé já, abychom přežili těžké časy.

Tři oříšky pro Popelku - to není jen pohádka, to je kus našeho srdce. Šafránková na koni, s kuší v ruce - taková Popelka boří všechny představy o pasivní princezně. A ten Trávníčkův princ? Jasně nám ukazuje, že opravdová krása se skrývá pod povrchem.

Pamatujete na Pyšnou princeznu? Krasomila prochází cestou, kterou občas potřebujeme všichni - od nafoukanosti k pokoře. Král Miroslav to s ní zvládl parádně, že? Však to známe z vlastního života - někdy potřebujeme trochu času, abychom prozřeli.

Naši vodníci a čerti nejsou žádná prvoplánová strašidla. Jsou jako my - někdy trochu zlomyslní, jindy dobráčtí od kosti. Vždyť i v pohádce S čerty nejsou žerty vidíme, že spravedlnost může přijít i z pekla.

Chytrá horákyně - to je teprve nápad! Přijít nepřijít, být oblečená neoblečená... Tyhle hlavolamy nám připomínají, že s důvtipem jde všechno líp než s hrubou silou.

Kouzelní dědečci a hodné víly - ti nám ukazují, že pomoc často přichází v nenápadném převleku. A co teprve naši Honzové! Z peciválů se stávají králové - není to vlastně příběh každého z nás, když se odvážíme vystoupit ze své komfortní zóny?

Tohle všechno dohromady vytváří neopakovatelný svět českých pohádek, kde dobro vítězí, ale musí si to pořádně odpracovat. Přesně jako v životě, ne?

Oscarové úspěchy českého filmu

České filmy a Oscar? To je příběh plný nečekaných triumfů a hrdosti! Všechno to začalo v roce 1966, kdy Obchod na korze prolomil led a přivezl do Československa první zlatou sošku. Představte si ten moment - malá země uprostřed Evropy najednou dobyla Hollywood.

Pamatujete na Ostře sledované vlaky? Ten půvabně trpký příběh z druhé světové války okouzlil v roce 1968 celý svět. Menzel s Hrabalem vytvořili něco, co prostě nejde napodobit - ten specifický český humor smíchaný s hořkosladkou realitou života.

A pak přišel Kolja. Kdo by nemiloval tenhle příběh o tom, jak jeden mrzutý starý mládenec najde nový smysl života díky malému ruskému klukovi? Svěrákovi to v roce 1997 vystřihli dokonale - není divu, že si Oscar našel cestu až do Prahy.

Naše filmařina má prostě něco do sebe. Vezměte si třeba Musíme si pomáhat - film, který ukazuje, že i v nejtemnějších časech můžeme najít světlo lidskosti. To je přesně ten typ příběhů, které umíme vyprávět nejlíp.

Co dělá české filmy tak výjimečnými? Je to ta zvláštní směsice humoru a melancholie, ta schopnost vyprávět i těžké příběhy s lehkostí a nadhledem. Když k tomu přidáte řemeslnou dokonalost našich filmařů, máte recept na úspěch.

Od FAMU po Barrandov, naše filmová tradice žije dál. Každý rok vznikají nové snímky, které mají potenciál dobýt svět. A i když třeba zrovna nenosí domů Oscary, pořád dokazují, že česká filmařina má světu co říct.

Český film je jako stará kniha - čím víc ho znáš, tím víc tajemství ti odhalí. Každý záběr je jako stránka plná příběhů, které čekají na své objevení.

Ludvík Svoboda

Herci zlaté éry českého filmu

České filmové nebe září hvězdami, které nám daly nezapomenutelné chvíle před televizní obrazovkou i v setmělých kinosálech. Zlatá šedesátá nám přinesla osobnosti, jejichž talent a charisma dodnes berou dech.

Vzpomínáte si na ten nezaměnitelný smích Vladimíra Menšíka? Jeho hlas dokázal rozesmát i největšího morouse. V Rozmarném létě ukázal, že umí být jak laskavý šprýmař, tak i člověk s hlubokým životním příběhem.

A co teprve Rudolf Hrušínský! Ten chlap měl v sobě něco, co vás prostě muselo zasáhnout. Když se objevil na plátně jako doktor Skružný ve Vesničce má střediskové, člověk měl pocit, že ho zná celý život. A v Spalovači mrtvol? To už byl úplně jiný člověk - děsivý a fascinující zároveň.

Jana Brejchová - ta uměla okouzlit každého. Nejen svou krásou, ale především talentem, který z plátna přímo sálal. A vedle ní Jiřina Bohdalová, která svým šarmem a vtipem dokázala rozsvítit každou scénu.

Bróďa, jak jsme s láskou říkali Vlastimilu Brodskému, ten uměl být vším - komikem i tragédem. A Ladislav Pešek? Jeho dobrosrdečné postavy si člověk zamiloval na první pohled.

Stella Zázvorková - rázná, ale se srdcem na dlani. Její postavy byly jako naše vlastní tety nebo sousedky. Dana Medřická zase vnesla na plátno noblesy, až se člověku tajil dech.

Tihle všichni nebyli jen herci - byli to vypravěči příběhů našich životů. Jejich umění nás dokáže dojmout, rozesmát i zamyslet se dodnes. A když se jejich filmy objeví v televizi? To je, jako když potkáte starého přítele.

Nejúspěšnější české filmy v kinech

České kino umí pořádně překvapit a nadchnout! Ženy v běhu doslova převálcovaly návštěvnost - představte si, že tenhle příběh o čtyřech báječných ženách, co se vrhly do maratonského dobrodružství, vidělo přes půldruhého milionu lidí. To je něco, co?

Kdo by neznal Pelíšky? Ty jsi tak krásná, že bych tě nedokázal nikdy opustit nebo Tyjo, tohle je ale materiál! - tyhle hlášky přece používáme dodnes. Film nás vrací do šedesátek s takovou autenticitou, že máte pocit, jako byste tam žili.

A co teprve Tři bratři? Tahle moderní pohádka okouzlila víc než milion diváků. Není divu - když spojíte klasické pohádky s chytlavými písničkami a hvězdným obsazením, úspěch je zaručený.

Trilogie Básníci se zapsala do srdcí několika generací. Kdo by nemiloval Štěpána a Kennyho? Jejich studentské patálie, první lásky a životní průšvihy bavily v kinech davy lidí.

Současné hity jako Vyšehrad: Fylm ukazují, že i mladší generace má svoje filmové ikony. Julius Lavi Lavický se stal fenoménem, který přitáhl do kin přes milion diváků.

Vratné lahve od Svěráků nám zase dokázaly, že i příběh důchodce může být neskutečně zábavný a dojemný zároveň. A Přání Ježíškovi? To je důkaz, že vánoční atmosféra a česká komedie jdou skvěle dohromady.

Tyhle filmové perly nám připomínají, že český humor, lidskost a schopnost vyprávět příběhy ze života jsou pořád v kurzu. A co je nejlepší? Stále vznikají nové filmy, které stojí za to vidět!

Zajímavosti z natáčení českých filmů

České filmové prostředí je plné fascinujících příběhů z natáčení, které často zůstávají divákům skryté. Kultovní komedie Pelíšky málem nevznikla v podobě, jakou všichni zbožňujeme. Kdo by to byl řekl - místo nezapomenutelného Kodeta měl původně roli dostat Bartoška! A ta slavná hláška Ty jsi čůrák, Krause? Čistá improvizace během natáčení.

Znáte tu historku z Vesničko má středisková? Labuda se musel narychlo naučit řídit náklaďák, protože to vůbec neuměl. A chudák Bán jako Otík - ty knedlíky, co ve filmu spořádal, musel sníst doopravdy. Pak si nějakou dobu poležel.

Tři oříšky pro Popelku vznikaly v brutální zimě. Šafránková se klepala v těch načančaných šatech na koni, ale zvládla to jako pravá královna. Málokdo tuší, že jsme málem měli polskou Popelku - to by byla jiná pohádka, co?

Při natáčení Kolji to bylo občas jako v cirkuse. Malý Andrej neuměl česky ani slovo, takže Svěrák musel být hodně kreativní. Ale právě tahle jazyková bariéra vytvořila to kouzelné napětí, které pak ocenili i v Hollywoodu.

S tebou mě baví svět je plný momentů, které vznikly úplnou náhodou. Třeba jak se Satinský skutečně překulil ze svahu - původně to ve scénáři vůbec nebylo! Poledňáková to ale mazaně nechala v záběru.

V Obecné škole ožívají skutečné vzpomínky Svěráka staršího. Ten učitel Hnízdo? Podle skutečné postavy! A Tříska se kvůli té roli musel tajně vrátit z Ameriky - to byla teprve konspirační akce!

Postřižiny nám odkryly dalešický pivovar v plné kráse. Vášáryová se před natáčením trápila na kole jako začátečnice. A ta scéna se stříháním vlasů? Jeden pokus, žádný druhý šance - však víte, vlasy nedorostou mávnutím kouzelného proutku.

Československá nová vlna

Československá nová vlna je něco, co nám může i dnes vyrazit dech. Představte si tu kreativní explozi 60. let, kdy se naši filmaři konečně odvážili říct věci tak, jak je cítili. A jak! Dělali to s takovou upřímností a odvahou, že se o tom dodnes mluví po celém světě.

Tohle nebyla žádná nudná akademická záležitost. Forman, Chytilová nebo Menzel točili o skutečném životě - o klukovi, co se trápí v první práci, o holkách, co hledají lásku, o lidech, co se snaží přežít v absurdním systému. Vždyť kdo z nás nezná ty trapné rodinné oslavy jako z Formanova filmu nebo ty podivné situace, kdy se snažíme zapadnout do společnosti?

To, co dělalo novou vlnu tak výjimečnou, byl její syrový, neučesaný přístup k realitě. Žádné načančané ateliéry - točilo se v ulicích, v hospodách, s normálními lidmi. Kolikrát ani nevíte, jestli se díváte na herce nebo na skutečného člověka, co jen procházel kolem.

Vezměte si třeba Sedmikrásky od Chytilové. To muselo být jako rána pěstí do břicha tehdejší společnosti! Dvě holky, co se rozhodly být zkažené, protože svět kolem nich je zkažený. I dnes to zní provokativně, natož tenkrát.

FAMU byla v té době něco jako tajná laboratoř svobody. Mladí filmaři tam mohli experimentovat, diskutovat, bouřit se. Vznikla tam parta lidí, co si troufla změnit pravidla hry. A jak to dopadlo? Přišel srpen 68 a sen se rozplynul.

Ale ten odkaz tu zůstává. Když se dnes díváte na filmy nové vlny, překvapí vás, jak jsou současné. Pořád řeší stejné věci - svobodu, lásku, vzdor proti systému, hledání vlastní cesty. Možná proto se k nim pořád vracíme a nacházíme v nich něco nového.

Moderní české filmy po roce 2000

České filmy po roce 2000? To je příběh plný překvapení a emocí. Tmavomodrý svět od Svěráka nám ukázal, že i s českým rozpočtem lze natočit velkofilm světové úrovně. Když vidíte ty nádherné letecké záběry a silný příběh našich válečných hrdinů, běhá vám mráz po zádech.

Pamatujete na Ženy v pokušení? Ten film rozesmál snad každého. A Román pro ženy - to byla pecka, která dokázala, že umíme točit i chytré romantické komedie, co nejsou prvoplánové.

Hřebejkovy filmy, to je kapitola sama pro sebe. Musíme si pomáhat nás dostal až k Oscarům, a kdo by neznal kultovní hlášky z Pelíšků? Ty už dávno zlidověly a používáme je dodnes.

Protektor přinesl svěží vítr do zpracování válečných témat. Místo klasického vyprávění nabídl napínavý příběh plný morálních dilemat. A Štěstí od Slámy? To je jako když nahlédnete sousedům do oken - syrové, pravdivé, bez příkras.

Obsluhoval jsem anglického krále ukázal, že i Hrabalovu poetiku lze přenést na plátno s grácií. Menzel to zvládl bravurně, jako by mu Hrabal koukal přes rameno.

Mladší generace režisérů přichází s novými pohledy. Okresní přebor se stal fenoménem - kdo by neznal Járu Koháka? A Karamazovi? To je důkaz, že i náročnější témata můžou zaujmout širší publikum.

Naše současná kinematografie má říz. Od historických dramat přes komedie až po experimenty - máme se čím chlubit. A co je nejdůležitější? Vznikají filmy, které baví lidi, a přitom si zachovávají kvalitu a osobitost.